Arménský národ se formoval na území dnešního východního Turecka, tedy kolem jezera Van a hory Ararat. Střídala se období síly a slávy s obdobími pod nadvládou okolních států. Roku 301 král Tiridates III. prohlásil křesťanství za národní náboženství, Arménie se tak stala první zemí na světě, která tak učinila. Křesťanství se velmi rychle stalo silnou součástí armenské kultury a to také díky vytvoření vlastní specifické abecedy. Snahy přesvědčit arménský národ ke konverzi k jiným náboženstvím vyznávaným státý pod jejichž nadvládou se Arménie vyskytovala byly marné. Ač měli okolní kultury vliv na tu arménskou, zoroastrismus ani islám nenašli místo v arménské kultuře.
Právě fakt, že se Arméni hlásili k apoštolské církvi pro ně byl osudným. Během 15. a 16. století se Arménie dostala pod nadvládu Osmanské říše. Spolu s ostatními křesťany převážně z Balkánu a s Židy byli Arméni vnímání jako nerovní Turkům a Kurdům - tedy muslimům. Projevovalo se to nejen v nerovných právech, ale také v jednání muslimů. Často se stávalo, že byli Arméni vražděni a ženy znásilňovány, aniž by bylo možno dosáhnout potrestání vyníků. Přes snahy Evropských mocností vyjednat s Osmanskou říší možnosti reforem, které by zaručily rovné postavení minorit, nic se vlastně nezměnilo. Tato situace vedla k vytvoření hnutí reprezentovaných arménskou inteligenci na podporu práv arménského národa a snahy o autonomii v rámci Osmanské říše. Protesty arménského obyvatelstva vedli až k takzvanému Hamidiánskému masakru v roce 1895, při kterém bylo zavražděno mezi 100-300 000 Arménů. Další masakry arménského obyvatelstva pokračovaly i před 1. světovou válkou. Po porážce turecké armády ruskými vojsky byli Arméni obviněni ze zapříčenění této porážky. Dne 24. dubna 1915 byli uvěznění představitelé arménské inteligence a od května začala deportace arménského obyvatelstva do koncentračních táborů v blízkosti Aleppa. V Syrijské poušti zemřelo mnoho Arménů, jiní byli zavražděni, ženy znásilňovány. Není možné udat přesné číslo objetí tohoto systematického vyhlazování, vzhledem k dostupným dokumentům se mluví o 1-1 500 000 objetí. Části arménské populace se podařilo uprchnout převážně do Sýrie, Libanonu či Egypta. Tito přeživší byli první generací arménské diaspory. Další generace Arménů odešla do zahraničí po 2. světové válce. K dnešním dnům žije v Arménii kolem 3 miliónů obyvatel což je pouhý zlomek k ohdadovaným 8-10 miliónům Arménů z diaspory.
Hlavním problémem této genocidy pro dnešní generace Arménů je turecké popření těchto událostí jakžto úmyslného a systematického vyvražďování. Arménská strana požadují omluvu a odškodnění za tyto skutky, na což Turecko nechce přistoupit a stojí si za tvrzením, že se jednalo o úmrtí zapříčeněná situací, kdy Arménské obyvatelstvo kolaborovalo k ruským vojskům.
Arménská genocida byla uznána Argentinou, Belgií, Kanadou, Kyprem, Vatikánem, Itálií, Německem, Polskem, Slovenskem, Francií, Řeckem, Lotyšskem, Libanonem, Nizozemskem, Ruskem, Švédskem, Švýcarskem, Uruguayí, Venezuelou a Čile.
V Jerevanu začínají události spojené s připomínkou těchto událostí večer 23. dubna. Převážně mladí lidé jdou v průvodu z centra města k památníku obětem genocidy. Pochodně, které velká většina z nich třímá v rukou, se často stávají také zdrojem ohně k pálení tureckých vlajek. Druhý den je více mírumilovný, představitelé států a církve a po té i celé arménské rodiny přichází k památníku položit květiny a vzdát čest zesnulým.
Žádné komentáře:
Okomentovat