Den na památku obětí genocidy

      Včerejší den, tedy 24. duben, je jedním z nejvýznamějších dnů v Arménii. Jedná se o státní svátek na památku obětí Arménské genocidy. Uvědomuji si, že v Česku většina populace není příliš familérní s tímto tématem a ne mnoho zemí uznalo genocidu spáchanou Turky na tehdy arménské minoritě v rámci Osmanské říše. Právě 24. dubna 1915 začalo systematické vyhlazování arménské populace. K lepšímu pochopení toho, co se vlastně stalo je nutno zmínit určitá historická fakta spojená s Arménií.

     Arménský národ se formoval na území dnešního východního Turecka, tedy kolem jezera Van a hory Ararat. Střídala se období síly a slávy s obdobími pod nadvládou okolních států. Roku 301 král Tiridates III.  prohlásil křesťanství za národní náboženství, Arménie se tak stala první zemí na světě, která tak učinila. Křesťanství se velmi rychle stalo silnou součástí armenské kultury a to také díky vytvoření vlastní specifické abecedy. Snahy přesvědčit arménský národ ke konverzi k jiným náboženstvím vyznávaným státý pod jejichž nadvládou se Arménie vyskytovala byly marné. Ač měli okolní kultury vliv na tu arménskou, zoroastrismus ani islám nenašli místo v arménské kultuře.

     Právě fakt, že se Arméni hlásili k apoštolské církvi pro ně byl osudným. Během 15. a 16. století se Arménie dostala pod nadvládu Osmanské říše. Spolu s ostatními křesťany převážně z Balkánu a s Židy byli Arméni vnímání jako nerovní Turkům a Kurdům - tedy muslimům. Projevovalo se to nejen v nerovných právech, ale také v jednání muslimů. Často se stávalo, že byli Arméni vražděni a ženy znásilňovány, aniž by bylo možno dosáhnout potrestání vyníků. Přes snahy Evropských mocností vyjednat s Osmanskou říší možnosti reforem, které by zaručily rovné postavení minorit, nic se vlastně nezměnilo. Tato situace vedla k vytvoření hnutí reprezentovaných arménskou inteligenci na podporu práv arménského národa a snahy o autonomii v rámci Osmanské říše. Protesty arménského obyvatelstva vedli až k takzvanému Hamidiánskému masakru v roce 1895, při kterém bylo zavražděno mezi 100-300 000 Arménů. Další masakry arménského obyvatelstva pokračovaly i před 1. světovou válkou. Po porážce turecké armády ruskými vojsky byli Arméni obviněni ze zapříčenění této porážky. Dne 24. dubna 1915 byli uvěznění představitelé arménské inteligence a od května začala deportace arménského obyvatelstva do koncentračních táborů v blízkosti Aleppa. V Syrijské poušti zemřelo mnoho Arménů, jiní byli zavražděni, ženy znásilňovány. Není možné udat přesné číslo objetí tohoto systematického vyhlazování, vzhledem k dostupným dokumentům se mluví o 1-1 500 000 objetí. Části arménské populace se podařilo uprchnout převážně do Sýrie, Libanonu či Egypta. Tito přeživší byli první generací arménské diaspory. Další generace Arménů odešla do zahraničí po 2. světové válce. K dnešním dnům žije v Arménii kolem 3 miliónů obyvatel což je pouhý zlomek k ohdadovaným 8-10 miliónům Arménů z diaspory. 

     Hlavním problémem této genocidy pro dnešní generace Arménů je turecké popření těchto událostí jakžto úmyslného a systematického vyvražďování. Arménská strana požadují omluvu a odškodnění za tyto skutky, na což Turecko nechce přistoupit a stojí si za tvrzením, že se jednalo o úmrtí zapříčeněná situací, kdy Arménské obyvatelstvo kolaborovalo k ruským vojskům.

     Arménská genocida byla uznána Argentinou, Belgií, Kanadou, Kyprem, Vatikánem, Itálií, Německem, Polskem, Slovenskem, Francií, Řeckem, Lotyšskem, Libanonem, Nizozemskem, Ruskem, Švédskem, Švýcarskem, Uruguayí, Venezuelou a Čile. 

     V Jerevanu začínají události spojené s připomínkou těchto událostí večer 23. dubna. Převážně mladí lidé jdou v průvodu z centra města k památníku obětem genocidy. Pochodně, které velká většina z nich třímá v rukou, se často stávají také zdrojem ohně k pálení tureckých vlajek. Druhý den je více mírumilovný, představitelé států a církve a po té i celé arménské rodiny přichází k památníku položit květiny a vzdát čest zesnulým. 

Jerevan

 Na rozdíl od Česka v Arménii už máme jaro. Všechno tu kvete a voní a konečně se aspoň sem tam na ulicích vyskytují lidé i v jiných barvách než je černá. A hlavně Jerevan začíná vypadat jako hezké místo. Uvědomuji si, že jsem moc prostoru své přechodné domovině neposkytla, takže teď je ta chvíle, přiblížit místo, které si všichni naši rodičové spojí s Rádiem Jerevan. Mimochodem, četla jsem spoustu vtipů o Rádiu Jerevan a vtipné mi tedy vůbec nepřipadaly, ale možná je to vina mého (ne)smyslu pro humor.

Ač Arménské statistiky úvádí, že v Jerevanu žije přes milion obyvatel, občas přemýšlím jak a kde. Když totiž srovnám Prahu a Jerevan, vůbec se necítím jako v metropoli, spíš jak v ne moc velkém městě, kde po měsíci znáte veškéré osazenstvo místních barů a všichni o vás ví všechno. To bude asi zapříčeněno i tím, že kultura hospod, barů, klubů, diskoték, tavern, pohostinství atp. tady není zase až tak moc rozšířená. Momentálně bydlím v centru, ale předešlý byt jsme měli v části zvané Anastasavan, jedná se původně o vesnici, která díký rozrůstající se výstavbě byla začleněna do Jerevanu. Z našeho bytu to bylo nějaké 3km do nejbližšího baru. Nemyslete si však, že se tady nepije. Pije. A docela dost. Jenže většina lidí si tu svou vodku usrkává hezky doma před televizí. Pro představu litr průměrné vodky tady přijde na 80Kč. Nedávno jsme dělali večeři pro pár přátel a neměli jsme vývrtku na otevření vína. Takže se vyrazilo k sousedům, poprosit je o otevření našich lahví. Ze čtyř bytů vykoukly tři podnapilé obličeje a ve čtvrtém pro jistotu ani neotevřeli dveře.

Když se posuneme od té jedné ulice s bary a cluby dál, dostáváme se k centru Jerevanu. Jeden kluk z Francie mi řekl že nemá rád Tbilisi, celé město mu přijde jako falešná přetvářka, protože se tam míchá staré a zničené s novým a moderním. Pro mě je právě naopak tohle to kouzelné na Tbilisi, nesnaží se maskovat ty staré zchátralé domy a právě ten kontrast s novým moderním Tbilisi vytváří zajímavou atmosféru. V centru Jerevanu se snaží všechny staré domy vyhladit a nahradit je vysokými věžáky s velkými a předraženými byty. Když se večer procházíte po luxusní Northern Avenue, připadáte si jako ve městě duchů, výlohy plné předraženého zboží a nad nimi temná okna, za kterými nikdo nebydlí. Monumentalitu a honosnost Náměsti Republiky s „tančící“ fontánou kazí desítky aut parkující přímo uprostřed náměstí. Celé centrum města je protkané malými parčíky, které musí být v létě permanentně zavlažované, protože jinak je zelená tráva v momentě spálená. Docela mě překvapuje morálka místních, kteří důsledně respektují pravidlo nešlapat na trávu, pro mě to není pořádný park, když si nemůžu s dekou a lahví vína sednout pod nějaký pěkně rostlý strom a užívat si den.

Jerevan nabízí hned několik míst odkud je skvělý výhled na město – z Kaskád je možné vidět centrum, od památníků obětí genocidy zase stadion a severozápadní část Jerevanu, nad tím vším se tyčí Matka Arménie a tanky kolem ní. Nejzajímavější je pro mě ale výhled z pevnosti Erebuni. Erebuni je nejstarší čtvrť Jerevanu. Když se z vrcholku pevnosti díváte do okolí, nejprve pohled upoutají zasněžené hory kolem dokola celého Jerevanu a pak z části opuštěné továrny, ušmudlané paneláky, co připomínají patchworkovou deku, protože každý si svůj byt a okna upravuje jinak než sousedi, a nakonec záplava plechových, rezavých střech. Občas ty střechy nezastřešují domy, ale obydlí, která jsou blíž indickým slumům. Když bydlíte v centru Jerevanu, a to především teď na jaře, užíváte si atmosféru prosluněného a rozkvetlého města a jediné, co vás tak štve, je nefungující osvětlení v podchodech. Když se ale dostanete mimo centrum, po chvíli se stydíte, že kromě na chleba máte i na kus sýra.

Náměstí Republiky během oslav založení Jerevanu

 Budova Opery

Národní Galerie s tančící fontánou

Památník obětem genocidy

Matka Arménie

Kaskády

16. kvartel, když se díváte z výšky, půdorys těch paneláků opisuje nápis SSSR, jestli je to pravda ovšem nevím, nikdy jsem nebyla v dostatečné výšce nad nimi

Každý volný schod je něčí pracovní místo

Pohled na Ararat 

Pohled na Aragatz

 Jen co vystoupíte z vlaku na Sasuntzi David, můžete si nakoupit 

Rabiz potloukající se kolem Erebuni 

 Erebuni

Bouřka nad městem

Tvořivosti se meze nekladou

Malé domky s jejich malými obyvateli musí ustoupit novým věžákům budovaným v centru města

U nás na dvoře

Poetika autobusové zastávky

V Jerevanu neexistuje grafity, jen tyhle vesele vymalované průchody do dvorů