Nové ryby

Tak už vím, co to znamená, když mi někdo řekne, že noví dobrovolníci budou bydlet blízko mě. Znamená to u mě v obyváku. Po více jak měsíci užívání si samoty bydlím s dalšíma čtyřma dobrovolníkama ve dvou místnostech a plíseň se samozřejmě neodstěhovala.

V rámci asimilace jsem se rozhodla seznámit mé „nové ryby“ s jerevanskými žraloky. Myslím tím ostaní doborvolníky. Po střetu kultur v intercultural club jsme byli pozváni na párty k mým kamarádům, kde se zrodil nápad na výlet do Noratus, což je středověké pohřebiště blízko jezera Sevan.

Já, osoba, co preferuje spát nejlépe 12 hodin, jsem se vybičovala a s lehkou kocovinou vstala v sedum ráno společně s Manuelou a Noelií. Kupodivu jsme nebyly jediné, kdo se po párty vykopal z postele a na sraz nás přišlo dokonce devět. V Arménii není úplně nejvýhodnější cestovat v takovém počtu. V maršrutce je kolem 15ti sedadel, takže se nám samozřejmě stalo, že do maršrutky směřující k našemu cíli jsme se nevešli. Naštěstí se vedle nás vynořil chlapík s návrhem, že nás do Noratus vezme a cestou nám zastaví kdekoliv chceme a to vše za jářku 20 000 dramů, což představuje přibližně 1000Kč. Takže jsme si užívali maršrutku jen pro nás a o zábavu se nám kromě jiného starala arménská hudební televize plná odbarvených brunetek na vysokých podpatcích a arabskou hudbou načichlých caidáků.

Pohled na pohřebiště v Noratus

Do Noradus jsme dorazili po desáté hodině a bohužel počasí nám moc nepřálo. Prošli jsme se mezi starými hroby kontrastujícími s bílým sněhem a přemýšleli, jaké další místo v tomhle počasí navštívit. Náš řidič nám navrhl zamířit k blízkému městečku Gavar, podle něj jednomu z nejstarších v Arménii. Prošli jsme si řekněme centrum, v baru dostali nejlevnější kávu, jakou jsem kdy pila, a k ní jsme přikusovali čerstvý chleba a pomeranče z bazaru. Byli jsme tam pravděpodobně obrovskou zvláštností, 9 cizinců na jinak turisty nijak nevyhledávaném místě a z toho 8 holek.

 Řezníci z Gavarského bazaru

U téhle paní, která mimochodem prodává  extrémně dobré pomeranče, dostal jediný mužský člen naší výpravy Michal jablko, asi si paní říkala, že chudák bude mezi tolika ženskýma potřebovat energii :)

Další zastávkou byl klášter L´čap. Počasí se rozhodlo hrát v náš prospěch a tak jsme mohli obdivovat klášter i jezero zalité slunečními paprsky. Místní nás pozvali na koňak a čokoládu a vyprávěli nám o historii kláštera. Odtud jsme chtěli udělat zastávku ještě na malém poloostrově blízko městečka Sevan, kde je klášter Sevanavank, pravděpodobně nejnavštěvovanější místo u Sevanu a to právem. Dostat se k Sevanavanku znamenalo zajížďku asi 5km z cesty k Jerevanu a našemu řidiči se to velice nelíbilo. Začal pravděpodobně litovat, že si neřekl o víc peněz. Nečekal však, že náš jediný mužský společník Michal je tak schopný vyjednávač, a taky jediný z nás, kdo umí rusky. Díky Míšově vynalézavosti jsme měli zastávku i na Sevanavanku a ani jsme si nemuseli připlatit.

Cestou k Jerevanu jsme už neměli náladu na arménský pop, tak jsme spustili mezinárodní lidovky, nevím, jestli náš řidič nakonec nelitoval, že nás vezl.

 Klášter L'Čap

 Pohled na městečko L'Čap od kláštera

 Sevan

Sevanavank

Den jsme završili večeří u Michala a Fanny, kteří mi představili nový taj arménské kuchyně – zavařené zeleninové omáčky a pyré – asi už tady nikdy nebudu muset vařit.

Rozhodli jsme se využít volných dnů na maximum, takže jsme další den vyrazili ještě k návštěvě Khor Virapu, kde je klášter a také úžasný výhled. Tentokrát se bohužel nevyjasnilo a tak jsme mohli Ararat jen tušit zahalený v mracích. Příště nám snad bude přát víc.

Dny kolem 14. února tedy ve světě většinou slaveného Svatého Valentýna se nesou v Arménii také ve znamení očisty duše. Prolínají se zde dva svátky původně pohanský Trndez a svátek Svatého Sarkise. Trndez by se dal přirovnat k našemu vynášení zimy. Je to svátek na oslavu slunce – ohně a příchodu jara. Slaví se i v Arménské Apoštolské církvy a to 40 dní po narození Krista. Očista duše probíhá v rámci rituálu spojeného s ohněm. Zapalí se velká vatra, kolem které lidé zaruce v kruhu 7x obchází a zpívají písně. Po té každý oheň třikrát přeskočí a tím dosáhne očisty, lidé si také berou tento oheň domů, protože jim má přinést hojnost. Tento svátek se prolíná se svátkem Svatého Sarkise, který je ochráncem zamilovaných, tedy něco jako Svatý Valentýn. Sarkis byl vojenský kapitán a také křesťan. K jeho postavě se váže příběh. Po jedné z vítězných bitev Sarkis oslavoval se svými vojáky, po té, co opilí usnuli, poslal král 40 žen, aby každá jednoho z nich zabila. 39 z nich to udělalo, jedna však uviděla pohlednou a mírumilovnou tvář Sarkise a okamžitě se do něj zamilovala. Místo, aby ho zabila, ho políbila. Když Sarkis uviděl, co se stalo, nasedl na koně i s krásnou dívkou, rozbil brány města a uprchl. Na základě tohoto příběhu, který končí láskou dvou mladých lidí, se k Svatému Sarkisovi obrací mladí lidé, aby jim pomohl s jejich milostnými trablemi.

Dobrovolníci z Yerghvardu, malého města blízko Jerevanu, nás pozvali zůčastnit se slavnostní u nich. Před místním kostele se shromáždila velká část města, děti připravili vystoupení v lidových kostýmech, hrálo se na duduk, zpívalo. Spousta mladých dvojic přišla ukázat svou lásku a skočit si přes oheň a nakonec byla i svatba. V parku milenců v Jerevanu se rituál skákání přes oheň odehrál večer. Oproti Yerghvardu sem ale přišlo víc zvědavých cizinců než místních, ti se nás však vřele ujali a společně jsme očistili své duše.

Trndez

 Děti v krojích při folklórních tancích

 

Když už se nemodlíme, aspoň tu svíčku v kostele zapálíme...

Vatra v Jerevanském parku

Ne tak docela sama

380 kilometrů, osum aut, tři maršrutky, 11 hodin, -20°C v Gyumri s ukrajinskou vodkou v batohu, filozofické úvahy nad budoucností sirotků, slepice, co to nepřežila, evs karneval v Gori, co byl vlastně polskou party s hodně čačou, Stalinovým knírem a to vše následováno brutální kocovinou. Řekla bych, že už nikdy nebudu pít čaču, protože zvracet pohanku není nic, co by si žádalo repete, ale znám se a znám své kamarády v Gruzii, takže to raději nebudu komentovat. A pak cesta zpátky do Jerevanu za poslechu ruských romantických cajdáků. Kdyby řidič za těch šest hodin aspoň přehodil cd, ale ne, on jel to stejné pořád dokola a dokola do zblbnutí. Místo pasažerů zaujaly plynové bomby, lišty, náhradní autodíly aneb když maršrutku nenaplníme lidma, naplníme ji nečím jiným.

Zamrzlá Arménie

Autobusové nádraží ve Vanadzoru

Putovní Stalinův knír

Já jsem v lednu úspěšně plnila i svůj byt - lidma. Během dvou týdnů se mi tady prostřídalo 11 lidí na cestě do či z všech možných míst. Docela bych si zvykla mít tady lidi jen když já chci. Bohužel tomu tak už nebude, příští týden mi přijedou noví spolubydlící. Protože jsem si už zvykla, jak to u nás v organizaci chodí, vůbec mě nepřekvapuje, že nikdo vlastně neví, kdy přesně přiletí, odkud jsou a kdo vlastně jsou. Samozřejmě neexistuje žádný další nebo větší byt, kde bychom mohli bydlet, oni přece přiletí až příští týden, takže proč by se kdo vůbec staral. Můžu jen hádat, jak dlouho budeme v pěti lidech a jedné plísni na zdi bydlet v tomhle malém 2+1. Aspoň, že můžu utíct do práce. Ti chudáci, co přijedou, nebudou mít tak minimálně měsíc, do čeho vrtnout.

První ze spolubydlících - plíseň přes celou zeď

Těšila jsem se na midterm meeting v Tbilisi, bohužel v Saltu usoudili, že je nás moc, takže si budeme užívat navzájem naší společnosti jen s armenskými dobrovoníky. Což vlastně znamená, že strávím víkend v hotelu s lidma, které potkám při každém náhodném navštívení baru. Už nutně odtud potřebuji někam vypadnout, aspoň na víkend. Jerevan ve mně absolutně zabíjí mé sociální já. Češka, co je znuděná z představy jít s kamarády na pivo, to není v pořádku.

Btw. pokud nechci i v příštích měsících podstoupit otravné pronásledování po telefonu úchylnýma řidičema, musím si na stopování pořídit nějakou falešnou simku.