Jižní Arménie a MDŽ

Do kina, do hospody, na party, na workshop, na večeři, na výlet, hlavně si volný čas vyplnit jak to jen jde, abychom neměli moc prostoru přemýšlet nad tím, že naše projekty a pracovní úkoly vlastně postrádají hlubší smysl a přínos. Akorát že po takovém týdnu pak nad mou nezáživnou prací téměř usínám.

Asi bych měla trochu přiblížit, co je vlastně náplní mého pracovního týdne. Oficiální verze mé hostící organizace je, že pracuji v Naregatsi art institute. Naregatsi je pěkné místo, kde se každý den něco děje, prostor tady dostávají amatéři i profesionálové, malíři, hudebníci, fotografové, sochaři a tak dále. Problém je, že podle mých měřítek, je v Naregatsi téměř víc lidí, než práce. Máme tady ředitele, uměleckého ředitele, pak jednoho, co mu občas přicmrnduje, říkejme mu asistent, sekretářku, programovou manažerku, grafičku, kluka přes fb a twitter, paní, co píše projekty a obvolává partnery, holku, co vybírá filmy pro středeční promítání, denního hlídače, nočního hlídače a dalších pět lidí, jejichž roli jsem ještě neodhalila. A samozřejmě každý z nich se cítí důležitý a nepostradatelný. Já se cítím postradatelně a znuděně. Dělám databázi kontaktů, což je vlastně vyhledávání a kopírování emailů. Taky se mě snažili zasvětit do organizace koncertního tour jejich ansámblu. Možná jsem nevděčná, ale ať se na mě nikdo nezlobí, po té, co jsem pracovala v call centru, je pro mě představa obvolávání potenciálních zájemců o uspořádání koncertu hotovým peklem. Co dál? Jednomu klučinovi dávám hodiny češtiny. Byla jsme překvapená, když mě o to poprosil - kdo a proč by se proboha chtěl učit česky? Po chvíli mi to bylo jasné, má v Česku přítelkyni a chce jí rozumět. Taky vedu klub mluvené angličtiny. V sobotu. Myslela jsem, že se ti lidi pomátli, když jsem slyšela, že chtějí mít angličtinu o víkendu - jiný kraj, jiný mrav - takže místo lenošení v posteli s kocovinou nebo sobotních výletů nutím 20 mladých Arménců mluvit anglicky. Kromě výše zmíněných aktivit si děláme s ostatními dobrovolníky tak trochu projekty pro nás navzájem, abychom se necítili tak nevyužitě a zabili čas. Začali jsem společně psát dobrovolníkova průvodce Arménií a chystáme workshopy pro děti v Shushi v Nahorním Karabachu.

Kromě všech možných akcí v Jerevanu jsme v neděli jeli na výlet na jih Arménie. Třináct se nás poskládalo na maršrutku a v sedum ráno se mohlo vyrazit.

První zastávka byla v Khor Virapu. Zase. Kdo tam nebyl, tak to prostě nepochopí. Ten výhled na Ararat je dech beroucí a snad nikdy neomrzí a společně s východem slunce - úžasný. Docela chápu, proč se Arméni moc necancají Aragatzem a pořád vzhlíží za hranice k Araratu. Ararat má prostě ten správný tvar a monumentalitu. Slyšela jsem nedávno historku, že Turecko žádalo o odebrání Araratu jakožto národního symbolu Arménie, protože Arménii už nenáleží. Arménská odpověď byla trefná - Turecku taky nenáleží Měsíc a mají ho na vlajce.

Když jsme zase nasedli do maršrutky, začala kolovat flaška domácí jabkovice. Muselo to vypadat, že stereotypy o východních Evropanech holdujících alkoholu jsou pravdidé. Ne, že bychom pili tak moc, ale náš česko-slovensko-polský mix si s úsměvem připil a zbytek našeho společnstva ze Západní Evropy se akorát šklebil – aspoň neubylo.

Cestou jsme projížděli také skrz Areni, městečko proslulé vínem, takže jsme si udělali malou zastávku i tady, abychom si mohli od místních koupit domácí víno – a je vážně dobré!

Jak naše maršrutka stoupala výš a výš do hor, bylo taky víc a víc chladno a místy také pořádně nasněženo. Většina aut je v Arménii na plyn, benzín tady stojí přibližně 25Kč za litr, ale jak naši řidiči podotkli, plyn je vyjde 20x levněji. Jediná nevýhoda je, že na plynové čerpací stanici strávíte mnohem víc času a taky vám pak celé auto plynem páchne. Naštěstí má každá čerpací stanice čekárnu s přívětivou obsluhou, která vám v mžiku připraví kávu, šašlik s lavašem nebo nějakou tu sladkost. Tentokrát, ač jsme skoro nevěřili, byla káva ještě levnější než minule, ne 6Kč, ale pouhopouhých 5Kč.

Ze zasněžených vrcholků jsme trošku sjeli a dostali se k Zorats Karer nebo také Karahunj. Je to takový Arménský stonehange, kamenná observatoř obklopená horami. V některých kamenech je možné spatřit kruhové otvory, skrz které byly pozorovány hvězdy. Bohužel stojany po ukradených informačních cedulích nám moc nového poznání nepřinesly, tak jsme pokračovali dál směr Tatev.

Mezi vesnicí Halidzor a klášterem Tatev nad údolím vede nejdelší kabinová lanovka na světě. Je nazvaná Křídla Tatevu a měří 5,7km. Bohužel ne všechno vychází vždy podle plánu. Lanovka byla uzavřena kvůli silnému větru. K Tatevu jsme tedy museli pokračovat po cestě (nemůžu to nazývat silnicí, protože to nikdy nevidělo asfalt). Tento klášter z 9. století je situován na okraji horského masivu, kde se majestátně tyčí nad údolím.

 Cestou zpět od Tatevu jsme měli ještě možnost vidět skalní masivy s oblými tvary, které vymlela voda a nikdy nechybějící kapesníky a plastové sáčky navázané na stromy a křoví v blízkosti všech památek – prý pro štěstí, mně to přijde spíš jako další způsob, jak zněčistit přírodu.

Poslední zastávkou bylo skalní město Khndzoresk. Obrovský komplex čítající desítky jeskyní, které byly obývané očividně velkou komunitou. Celé údolí vypadající jako ementál, je momentálně přemostěné visutým mostem. Škoda, že jsme byli na tomto místě už docela pozdě a měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu do Jerevanu. Dokázala bych tady strávit hodiny prozkoumáváním toho údolí. Doufám, že se sem jednou dostanu v létě a se spacákem.

Jako správná postkomunistická země Arménie ve velkém oslavuje MDŽ. Je to oficiální státní svátek, Jerevan je plný prodavačů kytiček, balónků, sladkostí. V supermarketu dostává každá žena k nákupu čokoládu, na ulici se rozdávají květiny a kadřenictví a salóny krásy si mnou ruce nad výdělkem. A samozřejmě je to také příležitost jak propagovat ženská práva. Pracujeme na pár projektech s Pink Armenia, což je organizace podporující lidská práva. Společně s dalšími neziskovkami organizovali pochod a performance upozorňující na problémy žen v Arménii. Setkali jsme se před sochou spisovatele Avetika Isahakyana, kde byl také meeting s tiskem. Obecně vzato po pěti měsících nežiju na obláčku a vím, jak to tady s postavením žen ve společnosti je, ale některá fakta v přesných číslech mě opravdu překvapila. Velký problém je v Arménii přístup k potratům, většina žen má s potratem zkušenost a ne jednu, jedná se i desítky absolvovaných potratů, neexistuje nějaká prevence a podpora povědomí o rizicích spojených s potraty. Co je ještě horší, je fakt, že velkou část zaujímají selektivní potraty – 1400 potratů ročně se uskuteční, protože matka nechce holčičku. Dalším velkým problémem je zaměstnání žen. Nemyslím teď nižší platové ohodnocení než u mužů, ale vůbec možnost pracovat. Ve věkové skupině 30-39 let nepracuje celých 60% žen a 30% z nich nesmí pracovat, protože jim to manžel zakázal. Žena je tady pořád vnímaná přednostně jako matka a mužova posluhovačka. Vedu klub mluvené angličtiny, kde diskutujeme různá témata, jedno z nich byla také rodina a role muže a ženy v rodině. Všichni přítomní kluci se shodli, že žena se musí starat o děti a rodinu a pokud chce pracovat může, ale zároveň musí stíhat všechno kolem rodiny, protože oni jako muži neočekávají, že by se měli nějakým způsobem na chodu domácnosti podílet. Nehodlám jim vtloukat do hlav, že jejich přístup by se měl změnit, jen mě udivuje, jak extrémně silný je tady vliv rodiny a společnosti na vnímání mladých lidí, chtějí přesně to, co vidí doma, žádná revolta a rebélie mládí, hezky každý následuje vyšlapanou cestičku.