Zpet

       Po dvou mesicich mam zpet svuj notebook a tak se muzu zase podelit o zazitky z Armenie a tentokrat i Gruzie, kam jsme se vydali nejen na po prijezdovy trenink pro dobrovolniky, ale take na tydeni prazdniny.

Sevan a Garni

      Sevan se mi stava pomalu osudnym. Kdykoliv prijede nekdo z kamaradu, chce videt Sevan. Vlastne se vubec nedivim, je to krasne misto. Pred par tydny jsme se vydali se dvema kamarady na opacny breh Sevanu do vesnicky Artanish blizko hranic s Azerbajdzanem, odkud jsme se chystali obejit jeden z poloostrovu na Sevanu. Do Artanish nebylo uplne snadne najit prime spojeni, ale dobri lide armensti nam pomohli a nez jsme vubec vyrazili na nasi turu, meli jsme kazdy v brise par panaku vodky, syr, sladkosti a dalsi dobroty, protoze majitel jedineho obchudku v Artanish si nenechal ujit prilezitost pohostit a poklabosit s  mladymi cizinci.

Kdyz jsme se konecne vydali na cestu, zjistili jsme, ze nohy po vodce pekne tezknou a mysl zrovna neoplyva bystrosti. Mozna i to byl duvod, proc jsme trochu spletli cestu, ale ve vysledku to vubec nevadilo a krome nadherne prirody jsme potkali i stado koni, bohuzel buraky v medu jim moc nechutnaly.

      Znovu jsem se k Sevanu podivala tyden pote. Protoze jsou dobrovolnici stejne chudi jako studenti, musime si pomahat, takze jsme na par dni poskytli strechu nad hlavou ctyrem dobrovolnikum z Tbilisi. Nejprve jsme vyrazili podivat se na Sevanavank a pastvinami jsme se vraceli zpet do mestecka Sevan. 

      Dalsi den jsme zamirili 20km vychodne od Jerevanu do Garni. Garni je male mestecko, kde krome antickeho chramu nic neni. Chram byl hodne ponicen behem zemetreseni, takze je patrne, ze byl z vetsi casti zrekonstruovan. Ovsem vyhled od chramu na udoli nas natolik uchvatil, ze jsme se rozhodli sejit dolu a trochu okoli prozkoumat. Nakonec jsme prosli udolim nekolik kilometru a vysli v osade asi 5km od Garni, kde nam poradili jak se dostat k nejblizsi autobusove zastavce. Kdyz jsem vecer usinala, netusila jsem, ze rano budu na stejnem miste znovu. Slibila jsem pridat se k vyslapu k nejakemu klasteru, ale nemela jsem ani zdani, kam to bude. 

      Takze rano jsem stanula opet pred chramem v Garni, ale tentokrat jsme se vydali udolim na opacnou stranu. Meli jsme namireno na opacnou stranu hor, kde se mel ukryvat ne moc znamy a navstevovany klaster. Podle popisu jsme nasli stary stredoveky most, ktery byl ale prave v rekonstrukci a bylo zakazano ho pouzivat. Toho jsme samozrejme nedbali. Na druhe strane mostu jsem si vsimla cedulky, ze do urcite oblasti je vstup mozny pouze s povolenim ministerstva zivotniho prostredi. No a toho jsme take nedbali. Po te, co jsme se dostali na hreben a nasli cestu, kterou jsme meli sledovat, jsme potkali vojaka, ktery na tom miste bydlel. Ten nam doporucil co nejrychleji zmizet, protoze opravdu potrebujeme povoleni pro vstup. Nejvtipnejsi je duvod, proc to povoleni potrebujeme. Tahle cast hor kolem Garni je opravdu nadherna a vsimli si toho take investori, kteri zde chteli vybudovat velky hotelovy komplex. Proti tomuto umyslu bylo nekolik protestu organizovanych ochranci prirody. A tak vlada rozhodla, ze zadny hotel nebude, ale ani nikdo jiny v horach nebude. Proste chrani prirodu tim, ze do ni zakazi vstup. Takze jsme si uzili posezeni a obed v zakazanem uzemi a udolim vyrazili zpet k civilizaci.

     Jako malou tecku za vyletem nasledovalo pivo v ceske restauraci Karloff a musim rict, ze se v Cesku opravdu naucili, jak uvarit horke pivo s poradnou penou. Jen ty chyby v menu jsou docela usmevne, az budete v Jerevanu a budete smutni, muzete si zajit na placenku.

Gruzie

     Do Gruzie jsme zamiril uz tyden pred nasim treninkem, protoze jsme chteli trochu cestovat a videt i jine casti Kavkazu. Z Jerevanu jsme vyjeli prvni ranni marsutkou smer Tbilisi. Nasi spolucestujici k nam byli vsichni vazne mili. Z kazde strany nejprve padaly dotazy odkud jsme, kdo jsme a co delame v Armenii a po dotazech prichazely dobroty. Od domacich jablek pres susenky po armenske bonbony. V Tbilisi jsme meli noclech u nasich pratel dobrovolniku, kteri predtim byli u nas v Jerevanu. V jejich velkem byte se dalo pomalu stratit, na druhou stranu devet lidi prece jen potrebuje nejaky prostor k zivotu. Jejich projekt byl jen na dva mesice, takze jsme prijeli akorat na jejich posledni vikend. 

     Nejprve jsme meli tu cest s centrem Tbilisi a specialne se starym mestem plnym uzouckych ulicek s drevenymi balkony nad hlavou. Dalsi den jsme navstivili puvodni hlavni mesto Gruzie Mtskheta. Je to malebne mestecko opravene do podoby lahodici oku turisty, ale musi se nechat, ze klaster na kopci nad Msketou dal zapomenout na celou kycoviost Mtskhety.

      Samozrejme louceni s kavkazem nesmi byt bez party, takze jsme byli mezi pozvanymi hosty rozluckove party a poznali jsme spoustu zajimavych lidi. Dalsi den jsme trochu „zabili“. Krome navstevy nadrazi, kde jsme si koupili jizdenky do Batumi, a navstevy bazaru jsme toho moc nevideli, ale s horeckou se spatne uziva kras mesta.

      Na nasi ceste nocnim vlakem do Batumi k Cernemu mori se pridal jeste jeden pasazer, kluk ze Syrie, ktereho jsme potkali na party. V Batumi jsme meli domluveny noclech u kamarada mistnich dobrovolniku, kteri byli tou dobou v Tbilisi. Na nadrazi nas vyzvedl trochu plachy klucina a dovedl nas k sobe domu, kde nam jeho bajecna maminka pripravila tradicni gruzijske jidlo chinkali, coz je testovina plnena nejcasteji masem, ale muze byt i syrem, houbami, bramborami atp. Giorg, nas hostitel, byl hudebni nadsenec a podle toho taky vypadal jeho pokoj, takze nez jsme se vydali poznavat krazy Batumi, meli jsme takovou malou hudebni seanci. Behem naseho sightseeingu nas trochu prekvapil Giorg, ktery uz nebyl tak malomluvny, ale neustale vriskal, ze se musime vecer opit a ze chacha je to nejlepsi piti. Chacha je palenka z hroznu, kterou ale vetsinou neredi, takze je poradne silna a musim rict, ze chuti se jemne moravske slivovici nemuze vubec rovnat.

      Obecne vzato Batumi je prumerne primorske mestecko, nic zvlastniho, ale doba, kterou jsme si vybrali pro navstevu mela neco do sebe, myslim, ze bez zastupu turistu jsme mesto vnimali jinak, nez by tomu bylo v letni sezone. Krome samotneho Batumi jsme navstivili i nadhernou botanickou zahradu, ktera se rozklada na velke plose podel pobrezi a nenechali jsme se ujit ani udajne nejkrasnejsi plaz Gruzie v Sarpi. Musim rict, ze zapad slunce s vyhledem na gruzinsky kostel a tureckou mesitu byl dechberouci.

      V planu na dalsi den bylo stopnout nejakeho dobrodince, ktery by miril zpet smer vychod. Chteli jsme si udelat zastavku v Gori, kde je Stalinovo muzeum a blizko Gori je take jeskynni mesto. Stopovani se nam docela vydarilo, po osmi minutach nam zastavily dva turecke trucky. Mely namireno z Turecka do Baku, hlavniho mesta Azerbajdzanu. Po asi dvou hodinach jizdy prisel cas na svacinu. Krome nasich dvou trucku nasledovaly jeste dalsi tri, takze na parkovisti udelaly takovy maly ohraniceny placek. Ridici vytahli varice, konvice na caj a taky jidlo. Takze nase cesko-polsko-syrijska skupinka si pochutnavala na turecke dolme, olivach, syru a chalve a to vse v Gruzii. 

     Jediny problem naseho zpusobu dopravy byla rychlost nebo lepe receno pomalost jizdy. V Gori jsme byli o pul sedme vecer, takze jsme se rozhodli svezt se az do Tbilisi. Trucky do mesta nesmi, takze jsme zastavili u hostelu asi 10km od Tbilisi. Musim rict, ze tohle misto vypadalo jako hostel s extra sluzbami za priplatek a mistni damy se na nas zpocatku divaly jako na nevitanou konkurenci. Kdyz zjistili, ze jen cekame na taxi do Tbilisi a opravdu jim nechceme zasahovat do jejich milostnych aktivit, tvarily se trochu vic pratelsky. V Tbilisi jsme opet busili na dvere nasich pratel, jen tentokrat byl byt posmutnele prazdny, protoze vetsina uz odjela domu.

      Dalsi den rano byl cas na cestu do Sighnaghi, horskeho mestecka blizko hranic s Azerbajdzanem. Trenink probihal v gruzijskou atmosferou dychajicim hotelu. Nejnosnejsi cast celeho programu, krome ochutnavani gruzinskeho jidla, byla o kulturnich rozdilech a jejich duvodech, takze uz vim, proc vsichni chodi pozde a neumi pouzivat kalendar a kdyz nechci, aby na me nejaky chlap mluvil, nesmim se na nej ani podivat. Druhe pravidlo jsem aplikovala hned po navratu do Jerevanu a bohuzel tak uplne nefunguje.

      Kritiku gruzinskeho jidla ode me moc cekat nemuzete, po pocatecnim tucnem ataku se muj zaludek vzbouril a ja jsem vetsinu pobytu stravila na cocacola diete, protoze jsem nebyla schopna pozrit ani chleba.

      Jinak cestovani gruzinskymi vlaky je docela pohoda, za to armensky nocni vlak z Tbilisi je vyzva, obvzlaste pokud si koupite jizdenky do treti tridy, jako nasi kamaradi, a vase misto na palande zaujimaji bedny s rajcaty. Aneb cas na salat party!

Uz nejsem hmyzi kralovnou

     Dala jsem vale stenicim a svabum a prestehovala se s dvema novyma polskyma dobrovolnicema do nejhorsi casti Jerevanu. To aspon tvrdi nekteri mistni. Obecne plati za nejhorsi ctvrt "Banglades", ale u nas je to pry jeste horsi, protoze v Bangladesi maji park :D Musim upresnit, ze nejhorsi neznamena nejnebezpecnejsi, myslim, ze oproti Evrope je tady podstatne bezpecneji, ale tahle ctvrt je oprvdu chuda. Kdyz vyjdu pred nas dum, pripadam si, jako by prave skoncila valka. Rozborene ci nedostavene domy, vraky aut, odpadky a mezi tim psy. Ty psy snasim opravdu s tezkym srdcem, jako zarytemu pejskari mi je jich opravdu lito.

     V uplynulem tydnu jsem mela tu cest s armenskou a gruzinskou kuchyni. Musi se nechat, ze dle mych subjektivnich chutovych papilu je mnohem lepsi nez ceska. Ochutnala jsem zajimave salaty a zeleninove variace s baklazanem, syrove kolace, houby, lavash - mistni chleb na sto zpusobu, neco jako cevabcici...jen si bohuzel nepamatuju presne armenske nazvy, obcas mam problem je vyslovit, natoz si je zapamatovat. Kazdopadne vzhledem k stavu nasi kuchyne jsme se rozhodly s holkama jist jen studena jidla a jednou za tyden se vydat do mistnich restauraci objevovat dalsi taje kavkazske kuchyne.

     Dost zajimave jsou pro me postaje a nazory mistnich mladych lidi. Hodne popularni je tady Sovetsky svaz a to u vsech generaci. Armeni to pry berou tak, ze za dob SSSR se meli dobre, byla prace a vsechno bylo levne a ted je vse jinak a oni by radi vratili vse zpet. Myslim, ze Armenie jako zeme by se mela lip, kdyby kavkazske narody nebyly tak nacionalne orientovane. Myslim, ze misto neustaleho ozivovani starych krivd, by jim pomohla spoluprace. Navic me asi nikdy neprestane udivovat, jak je tento narod hrdy na svou historii, na sve hrdiny a na svou zemi a na kazdem kroku vam to otloukaji o hlavu, ale na druhou stranu si sve zeme vubec nevazi. Armenie je jedno velke smetiste, co komu upadne, tam to lezi, jeden mistni dokonce prohlasil, ze je to jejich narodni sport.
     Taky me prekvapil mistni postoj vuci homosexualite. Chapu, ze jsem v krestanske zemi, ale ze by svou viru nejak silne projevovali nedej boze, ze by vetsina chodila v nedeli do kostela, to rozhodne ne. Proto me az sokovala odpoved na otazku, co by delali, kdyby nekdo verejne priznal svou homosexualitu. Dvacetilety kluk mi na to odpovedel, ze by ho zabili. Takovy postoj bych cekala od stareho ortodoxniho Polaka...
     Jinak mam pocit, ze si tady vsichni mysli, ze jsou evropanky "kurvy". Neverim, ze si tady maldi svou sexualni aktivitu schovavaji opravdu po svatbe, proto nechapu, proc je pro mistni playboye kazda armensky nemluvici zena tak atraktivni. Jinak se me uz nekolik starsich armenu a armenek ptalo, jestli se tady chci vdat, protoze bych pry jako modrooka blondyna mela s nejakym armencem krasne deti. Chran buh!

Trpelivost fotky prinasi

Pred narocnym dnem ranni pohodicka....

...a po narocnem dni vecerni pohodicka

Kazdy vikend je v centur Jerevanu velka prodejni "galerire" a blesi trh a objevit se tady daji opravdu zajimave kousky.

.

Narazit na ceske pivo, stejne jako na ceska auta, me nijak neprekvapilo...

....ale pastiky jsem necekala, skoda, ze je nejim :)

 Me slovenske spolubydlici, ktere mi pomahaji se tady zorientovat.

Pohle z naseho okna na Ararat. Armeni si pry vybiraji v Jerervanu byty tak, aby vzdy videli prave na Ararat.

Nas soused Hermes, hlidac holubu.

Sevan a Sevanavank

Kulturni soky, irish pub a Sevan

     Zacinam byt trochu rozcarovana z mistnich zvyku. Cas je tady docela relativni pojem a kdyz vam nekdo neco slibi, neznameno to, ze se tak doopravdy stane. Jsem jen docela zvedava, jak se budou tvarit, az v ramci asimilace prejmu i tyto zvyky...Jinak jsme tu jako stvana zver. Byla jsem docela v soku, kdyz se nam uz asi trikrat stalo, ze si nas nejaci mistni playboyve vyhlidli na ulici a zacali pronasledovat, kamkoliv jsme se pohnuly. Navic jakmile nekdo uslysi nase ceskoslovenske hovory, hned predpoklada, ze umime rusky a ne a ne pochopit, ze rusky umim tak "Nu pagadi".

     Musim priznat, ze po prvnich par dnech mi pripadali armensti muzi krajne nepritazlivi. Dost za to asi muze i jejich styl. Kozenkove polobotky s protahlou spickou, uple jeany a jeste uplejsi "armani" tricka moc na muznosti nepridaji. Nastesti me vcera holky vzaly do Irish pub, kde se krome cizincu objevuji i norrmalni, sympaticti armeni a barman nas ujistil, ze nikdo z osazenstva tohoto podniku nas pronasledovat nebude - uf.
Jinak ve spouste hospod nabizi velkopopovicky kozel a vcera meli i krusovice. Dala jsem si cerneho kozla a myslim, ze to ceskou republiku nevidelo ani z letadla. Chutnal totiz absolutne jinak, nez cesky. Prvni, co me napadlo po ochutnani, bylo "povidla". Jakoby si temer spletly lahve a dali mi svestkoveho bernarda. Uvidime, jak priste projdou okem kritika krusovice.

     Dnes jsme s holkama vyrazily na muj pvni vylet k jezeru Sevan a chramu Sevanavank. Mely jsme jet spolecne s cleny nasi hostitelske organizace, kteri nas na tento vylet pozvali. Nikdo se ovsem ani po hodine cekani nedostavil, neozval ani neomluvil. Do Sevanu jsme se dostaly jak jinak nez Marsutkou. Chtely jsme jit pesky k jezeru na plaz se slunit, ale zastavila nas nejaka zena, jestli nechceme svezt na Sevanavank, tak jsme se rady pripojily. U chramu jsme se uzivaly uzasny vyhled na jezero a okolni hory. Jen cesta podel dalnice zpet do mesta Sevan byla trochu adrenalin. V Armenii temer nikdo nechodi pesky, takze pohled na tri holky s batuzkama vykracujici si podel dalnice nutil velkou cast ridicu si na nas zatroubit. Mistni specialitou je se krome auta predvadet i zvukem klaksonu, takze u nekterych zvuku jsme ulekem uskakovaly malem do prikopu. Posledni marrsutka do Jerevanu odjizdi v pet, takze jsme stihly i hodinu lenoseni na plazi. Kdybych nevedela, ze jsem u horskeho jezera, snadno bych uverila, ze jsem u more.

Prvni dny

     Kdyz se dari, tak se dari, aneb jak byt na letisti za blbce. V itinerari k letu jsem mela spatne informace o vaze zavazadel a jeste k tomu jsem mela i nejake to kilo nad, takze jsem ve vysledku drepela uprostred odbavovaci haly, hrabala se v kufru a rozhodovala se, co vyhodit. Kdyz jsem se tedy s tezkym srdcem rozloucila s 6kg svych veci, mohla jsem vyrazit smer Kyjev - Jerevan. Aby toho nebylo pro jeden den malo, cestou mi zkolaboval notebook, na letisti me nikdo necekal, protoze si mysleli, ze priletim az dalsi den a ve dverich me misto mych spolubydlicich uvitala particka priopilych individui. Proste den, za veschny prachy.

     V utery jsem spolecne s mymi spolubydlicimi Ivkou a Stankou ze Slovenska vyrazily do mesta. Z naseho bytu je to do centra asi ctvrt hodiny cesty masrutkou. Masrutka je tranzit ci podobny, jen mnohem starsi, sovetsky kolega, na ktery mavnete, kdyz chcete nastoupit a pred vasi zastavkou volate "Kangarum kangnek" a doufate, ze vas ridic pres okolni hluk a hlasite radio uslysi a zastavi. Jednotna cena za cestu masrutkou je 100 dramu tedy asi 5Kc a je jedno, jak daleko se svezete. S jiznidmi rady se tady ale nikdo moc nezatezuje, existuji pro nektere autobusy, ale musi se brat s rezervou.
     Doprava je tady obecne silena a ve meste se neda moc dychat. Vsude smrdi vyfukove plyny a leta prach, protoze je tu hrozne sucho. Ridici jsou tady docela nervni, a kdyz to reknu ja, ktera mluvim za volantem jako dlazdic, neco na tom bude. Cervena zelena jedno jaka, prechazet pres prechod je tady vzdy trochu risk. V mem pripade obcas zabira, ze jsem blond a lidi si me chteji prohlednout, tak mi u toho prechodu zastavi.
      Moje hostici organizace sidli v institutu matematiky a vedlejsi dvere obyva volejbalova federace, tak si snad i zahraju. Jinak jsem ve FYCE poznala zatim same mile lidi, hlavne ma mentorka a ucitelka armenstiny Sirarpi je velmi prijemna a ochotna mi se vsim pomoct, snad ji to vydrzi...

     Ve ctvrtek jsem absolvovala prvni vernisaz v umeleckem centru Naregatsi, kde budu nejspis i pracovat. Svou prvni vystavu tady mel rusky avantgardni umelec Vagrich Bakhchanyan. Zajimave mi prislo, ze vystava mela zacit v 16h a jeste o pul ctvrte nebyla nachystana. Obecne tady maji vse, co se tyce casu, docela na haku....