Můj pobyt v Arménii se
kvapem blíží ke konci a tak bych mohla ještě doplnit svůj
zanedbávaný blok o pár posledních událostí a navštívených
míst.
Na konec dubna jsme
naplánovali malý projekt pro děti v Shushi v Náhorním Karabachu.
Pro neznalé Náhorní Karabach je území Ázerbajdžánu pod
kontrolou arménských vojsk, o které se na počátku 90. let vedl
válečný spor mezi Arménií a Ázerbajdžánem. Ač byl Náhorní
Karabach vyhlášen za nezávislou republiku, tato republika nebyla
žádnou jinou zemí včetně Arménie uznána, pokud tedy nebereme v
potaz uznání Abkhazií, Jižní Osetií a Transnistrií, což jsou
také země jen s částečným uznáním nezávislosti. Nicméně
dostat vízum do Karabchu je otázkou jednoho dne a pobyt tam není
nijak nebezpečný, protože do dosahu střelby na prázdno podél
hranic s Azerbajdžánem se turisti ani civilní obyvatelstvo
nedostane.
Do Shushi jsme dorazili v
sestavě 11 dobrovolníku s připravenými výtvranými workshopy a
dalšími aktivitami pro referovanou stovku dětí. Jelikož jsem na
Kavkaze už víc jak půl roku, nemůže mě překvapit, že věci
nefungují tak, jak si člověk namaluje. Dětí samozřejmě nebyla
stovka, ale s bídou dvacet, z našeho plánu se uskutečnila tak
polovina aktivit a málem z nás byli bezdomovci nebýt
dobrosrdečného Sara. Ale zpět k místu, kde jsme se vlastně
ocitli. Shushi je město ležící na hedvábné stezce. Místní
populace byla tvořena převážně Armény, Tatary nebo-li Ázerbajdžánci a také Peršany. Po Rusko-perských valkách se
postupně zvyšovalo procento arménské populace, na přelomu
století tvořila něco přes 50% a to až do roku 1920 kdy došlo k
pogromu křesťanského obyvatelstva a většina Arménů byla vyvražděna. Arméni pak tvořili minoritu až do 90. let, kdy
Arménie obsadila Karabach a Azerbajdžánce vyhnala. Proč je nutné
tohle vědět? Pro pochopení, proč Shushi vypadá, tak jak vypadá.
Město pro přibližně 20 000 lidí obývá necelých 4000 lidí.
Spousta domů je opuštěných, některé zničené válkou jiné
časem a zanedbáním. Kdo by však očekával, že takto vypadající
město musí působit opuštěně a depresivně, velmi by se pletl,
nádherná přiroda a historie dýchající z každého zákoutí
dělá z Shushi docela romantické místo.
Hlavní rozdíl, který
byl patrný mezi Arménií a Karabachem, kromě bílého stavebního
kamene, je v přístupu místních k jejich domovině. Arméni jsou
velmi hrdí na svou zemi, ale při první příležitosti zmizí za
hranice, lidé v Karabachu jsou hrdí na to žít v Karabachu. Náš
hostitel Saro, chlapík, co žil v Baku, nám vyprávěl, že měl
možnost z Baku utéct do Gyumri nebo Jerevanu, ale on se vrátil do
Shushi, protože odtud pochází a nikdy by neměnil. Teď dělá na
městském úřadě, provádí v muzeu, s birthright dobrovolníky
spolupracuje na novém konceptu celého muzea a do toho hostí
cestovatele, co se v Shushi objeví – některé za malou úplatu,
některé, jako nás, za dobré slovo a uši, co si rády poslechnou
jeho historky.
Když jsem ráno z
městského opevnění pozorovala východ slunce nad místním
kaňonem, odpoledne si užívala kapky vody z vodopádu ve vlasech a
večer jsem seděla s ostatními na minaretu staré mešity se
zapadjícím sluncem za zády, cítila jsem se tak nějak úplně
bezstarostně, jakoby už nikdy na ničem jiném nezáleželo, prostě
to správné místo a správná chvíle je tady a teď. Tečka.
Doufám, že se mi podaří
se do Karabachu zase brzo podívat.
Shushi a okolí
Jen co jsem se vrátila z
Karabachu, zamířila jsem na letiště vyzvednout svou sestru. Kromě
některých mých oblíbených míst v Arménii jsme se rozhodli
navštívit i Gruzii. Na jednu stranu dvě blondýnky se nikdy
nemusí na Kavkaze obávat, že by se jim nepovedlo stopnout auto, na
druhou stranu si taky můžou být jisté, že v některém z těch
aut bude sedět nosatý, naddržený Armén s představou, že každá
evropanka po něm touží. Vinou výchovy mých rodičů jsem ten
zdvořilý a milý typ, což se na Kavkaze občas nevyplácí. Měla
bych se naučit ten výraz, co říká „něco si zkus a už to
nikdy nerozchodíš“. Nakonec jsme ale naše stopování do Tbilisi
přežily bez větší úhony a navíc poslední řidič byl nejen
zdvořilý, ale i milý, takže k svezení přidal i výtečný oběd
v jedné z restaurací s výhledem na staré Tbilisi, popřál nám
příjemný pobyt a odjel.
Nezůstali jsme v Tbilisi,
ale přesunuli se k mým přátelům, dobrovolníkům v Rustavi.
Rustavi rozhodně není turistickým cílem, nová polovina města,
vystavěná za sovětské éry, je jedno obrovské sídliště, kde
se člověk snadno ztratí. Na druhou stranu mi to tu připomněla
bezstarostnou atmosféru devadesátých let. Kluci, co smrtelně vážně
honí míč po fotbalovém hřišti, na lavičce skupina mamin s
kávou jedním okem pozorující caparty kolem, puberťáci na
skatebordech. A do sousedctví se přistěhovali nový rumunští
dobrovolníci, takže nechyběla ani welcome party – jen více boj
s gruzinským vínem, čačou, rumunskou palinkou a arménským
koňakem dokáže zamotat hlavu.
Před návratem do
Jerevanu jsme ještě navštívili Gori – rodiště Stalina, kde
jsme ovšem oželeli návštěvu jeho muzea a místo toho zamířili
ke skalnímu městu Uplisthike. A zase mě pobavil kavkazský přístup
k tomu, co je daleko a co blízko. Taxikář ani řidič maršrutky
nedokázali pochopit, jak pro nás může být přijatelné jít z
vesnice ke skalám pěšky – vždyť je to minimálně 5 kilometrů!
Rustavi
Gruzínská rarita, všude jinde na světě můžete najít otevírací dobu 24/7 v Gruzii 24/24 - takže po 24 odpracovaných dnech, kdy je otevřeno nonstop následuje týden volna?
Uplisthike
Gori
V Gruzii i Arménii
očividně začala turistická sezóna. U každého alespoň trochu
zajímavého místa stojí autobusy plné turistů kloboučkářů,
co cestují spíš za fotkou než za zážitkem, a tak vždy jen
vyskáčí z autobusu, nafotí, co se dá, vybílý stánek se
suvenýry, zaplatí za oběd v předražené restauraci a pokračují
stejný tempem stihnout projet dalších pět destinací v jednom
dni. A jen tak mimochodem jsem se přistihla, že se cítím uraženě,
protože by si někdo mohl myslet, že jsem taky turista a ještě ke
všemu jeden z těchto. Já totiž nejsem turista, já tady žiju a
tak nějak si to tady i nárokuju! Uvědomuji si, že to zní
praštěně, ale nejsem jediná. Tak nějak jsme se s ostatními
dobrovolníky shodli, že ač na ledacos nadáváme, stěžujeme si,
kritizujeme, na druhou stranu si připadáme už jako součást té
země a proto na to máme nárok. Nedej bože, když se nějaký
cizinec snaží navázat oční kontakt a ne tak se na nás usmát, to vůbec!
My jsme totiž vyšší kasta, ty jen pozoruješ, ale my jsme místní!
Pastviny kolem Sevanu - naštěstí ne všude se dá dojet autobusem
Žádné komentáře:
Okomentovat