Zpet

       Po dvou mesicich mam zpet svuj notebook a tak se muzu zase podelit o zazitky z Armenie a tentokrat i Gruzie, kam jsme se vydali nejen na po prijezdovy trenink pro dobrovolniky, ale take na tydeni prazdniny.

Sevan a Garni

      Sevan se mi stava pomalu osudnym. Kdykoliv prijede nekdo z kamaradu, chce videt Sevan. Vlastne se vubec nedivim, je to krasne misto. Pred par tydny jsme se vydali se dvema kamarady na opacny breh Sevanu do vesnicky Artanish blizko hranic s Azerbajdzanem, odkud jsme se chystali obejit jeden z poloostrovu na Sevanu. Do Artanish nebylo uplne snadne najit prime spojeni, ale dobri lide armensti nam pomohli a nez jsme vubec vyrazili na nasi turu, meli jsme kazdy v brise par panaku vodky, syr, sladkosti a dalsi dobroty, protoze majitel jedineho obchudku v Artanish si nenechal ujit prilezitost pohostit a poklabosit s  mladymi cizinci.

Kdyz jsme se konecne vydali na cestu, zjistili jsme, ze nohy po vodce pekne tezknou a mysl zrovna neoplyva bystrosti. Mozna i to byl duvod, proc jsme trochu spletli cestu, ale ve vysledku to vubec nevadilo a krome nadherne prirody jsme potkali i stado koni, bohuzel buraky v medu jim moc nechutnaly.

      Znovu jsem se k Sevanu podivala tyden pote. Protoze jsou dobrovolnici stejne chudi jako studenti, musime si pomahat, takze jsme na par dni poskytli strechu nad hlavou ctyrem dobrovolnikum z Tbilisi. Nejprve jsme vyrazili podivat se na Sevanavank a pastvinami jsme se vraceli zpet do mestecka Sevan. 

      Dalsi den jsme zamirili 20km vychodne od Jerevanu do Garni. Garni je male mestecko, kde krome antickeho chramu nic neni. Chram byl hodne ponicen behem zemetreseni, takze je patrne, ze byl z vetsi casti zrekonstruovan. Ovsem vyhled od chramu na udoli nas natolik uchvatil, ze jsme se rozhodli sejit dolu a trochu okoli prozkoumat. Nakonec jsme prosli udolim nekolik kilometru a vysli v osade asi 5km od Garni, kde nam poradili jak se dostat k nejblizsi autobusove zastavce. Kdyz jsem vecer usinala, netusila jsem, ze rano budu na stejnem miste znovu. Slibila jsem pridat se k vyslapu k nejakemu klasteru, ale nemela jsem ani zdani, kam to bude. 

      Takze rano jsem stanula opet pred chramem v Garni, ale tentokrat jsme se vydali udolim na opacnou stranu. Meli jsme namireno na opacnou stranu hor, kde se mel ukryvat ne moc znamy a navstevovany klaster. Podle popisu jsme nasli stary stredoveky most, ktery byl ale prave v rekonstrukci a bylo zakazano ho pouzivat. Toho jsme samozrejme nedbali. Na druhe strane mostu jsem si vsimla cedulky, ze do urcite oblasti je vstup mozny pouze s povolenim ministerstva zivotniho prostredi. No a toho jsme take nedbali. Po te, co jsme se dostali na hreben a nasli cestu, kterou jsme meli sledovat, jsme potkali vojaka, ktery na tom miste bydlel. Ten nam doporucil co nejrychleji zmizet, protoze opravdu potrebujeme povoleni pro vstup. Nejvtipnejsi je duvod, proc to povoleni potrebujeme. Tahle cast hor kolem Garni je opravdu nadherna a vsimli si toho take investori, kteri zde chteli vybudovat velky hotelovy komplex. Proti tomuto umyslu bylo nekolik protestu organizovanych ochranci prirody. A tak vlada rozhodla, ze zadny hotel nebude, ale ani nikdo jiny v horach nebude. Proste chrani prirodu tim, ze do ni zakazi vstup. Takze jsme si uzili posezeni a obed v zakazanem uzemi a udolim vyrazili zpet k civilizaci.

     Jako malou tecku za vyletem nasledovalo pivo v ceske restauraci Karloff a musim rict, ze se v Cesku opravdu naucili, jak uvarit horke pivo s poradnou penou. Jen ty chyby v menu jsou docela usmevne, az budete v Jerevanu a budete smutni, muzete si zajit na placenku.

Gruzie

     Do Gruzie jsme zamiril uz tyden pred nasim treninkem, protoze jsme chteli trochu cestovat a videt i jine casti Kavkazu. Z Jerevanu jsme vyjeli prvni ranni marsutkou smer Tbilisi. Nasi spolucestujici k nam byli vsichni vazne mili. Z kazde strany nejprve padaly dotazy odkud jsme, kdo jsme a co delame v Armenii a po dotazech prichazely dobroty. Od domacich jablek pres susenky po armenske bonbony. V Tbilisi jsme meli noclech u nasich pratel dobrovolniku, kteri predtim byli u nas v Jerevanu. V jejich velkem byte se dalo pomalu stratit, na druhou stranu devet lidi prece jen potrebuje nejaky prostor k zivotu. Jejich projekt byl jen na dva mesice, takze jsme prijeli akorat na jejich posledni vikend. 

     Nejprve jsme meli tu cest s centrem Tbilisi a specialne se starym mestem plnym uzouckych ulicek s drevenymi balkony nad hlavou. Dalsi den jsme navstivili puvodni hlavni mesto Gruzie Mtskheta. Je to malebne mestecko opravene do podoby lahodici oku turisty, ale musi se nechat, ze klaster na kopci nad Msketou dal zapomenout na celou kycoviost Mtskhety.

      Samozrejme louceni s kavkazem nesmi byt bez party, takze jsme byli mezi pozvanymi hosty rozluckove party a poznali jsme spoustu zajimavych lidi. Dalsi den jsme trochu „zabili“. Krome navstevy nadrazi, kde jsme si koupili jizdenky do Batumi, a navstevy bazaru jsme toho moc nevideli, ale s horeckou se spatne uziva kras mesta.

      Na nasi ceste nocnim vlakem do Batumi k Cernemu mori se pridal jeste jeden pasazer, kluk ze Syrie, ktereho jsme potkali na party. V Batumi jsme meli domluveny noclech u kamarada mistnich dobrovolniku, kteri byli tou dobou v Tbilisi. Na nadrazi nas vyzvedl trochu plachy klucina a dovedl nas k sobe domu, kde nam jeho bajecna maminka pripravila tradicni gruzijske jidlo chinkali, coz je testovina plnena nejcasteji masem, ale muze byt i syrem, houbami, bramborami atp. Giorg, nas hostitel, byl hudebni nadsenec a podle toho taky vypadal jeho pokoj, takze nez jsme se vydali poznavat krazy Batumi, meli jsme takovou malou hudebni seanci. Behem naseho sightseeingu nas trochu prekvapil Giorg, ktery uz nebyl tak malomluvny, ale neustale vriskal, ze se musime vecer opit a ze chacha je to nejlepsi piti. Chacha je palenka z hroznu, kterou ale vetsinou neredi, takze je poradne silna a musim rict, ze chuti se jemne moravske slivovici nemuze vubec rovnat.

      Obecne vzato Batumi je prumerne primorske mestecko, nic zvlastniho, ale doba, kterou jsme si vybrali pro navstevu mela neco do sebe, myslim, ze bez zastupu turistu jsme mesto vnimali jinak, nez by tomu bylo v letni sezone. Krome samotneho Batumi jsme navstivili i nadhernou botanickou zahradu, ktera se rozklada na velke plose podel pobrezi a nenechali jsme se ujit ani udajne nejkrasnejsi plaz Gruzie v Sarpi. Musim rict, ze zapad slunce s vyhledem na gruzinsky kostel a tureckou mesitu byl dechberouci.

      V planu na dalsi den bylo stopnout nejakeho dobrodince, ktery by miril zpet smer vychod. Chteli jsme si udelat zastavku v Gori, kde je Stalinovo muzeum a blizko Gori je take jeskynni mesto. Stopovani se nam docela vydarilo, po osmi minutach nam zastavily dva turecke trucky. Mely namireno z Turecka do Baku, hlavniho mesta Azerbajdzanu. Po asi dvou hodinach jizdy prisel cas na svacinu. Krome nasich dvou trucku nasledovaly jeste dalsi tri, takze na parkovisti udelaly takovy maly ohraniceny placek. Ridici vytahli varice, konvice na caj a taky jidlo. Takze nase cesko-polsko-syrijska skupinka si pochutnavala na turecke dolme, olivach, syru a chalve a to vse v Gruzii. 

     Jediny problem naseho zpusobu dopravy byla rychlost nebo lepe receno pomalost jizdy. V Gori jsme byli o pul sedme vecer, takze jsme se rozhodli svezt se az do Tbilisi. Trucky do mesta nesmi, takze jsme zastavili u hostelu asi 10km od Tbilisi. Musim rict, ze tohle misto vypadalo jako hostel s extra sluzbami za priplatek a mistni damy se na nas zpocatku divaly jako na nevitanou konkurenci. Kdyz zjistili, ze jen cekame na taxi do Tbilisi a opravdu jim nechceme zasahovat do jejich milostnych aktivit, tvarily se trochu vic pratelsky. V Tbilisi jsme opet busili na dvere nasich pratel, jen tentokrat byl byt posmutnele prazdny, protoze vetsina uz odjela domu.

      Dalsi den rano byl cas na cestu do Sighnaghi, horskeho mestecka blizko hranic s Azerbajdzanem. Trenink probihal v gruzijskou atmosferou dychajicim hotelu. Nejnosnejsi cast celeho programu, krome ochutnavani gruzinskeho jidla, byla o kulturnich rozdilech a jejich duvodech, takze uz vim, proc vsichni chodi pozde a neumi pouzivat kalendar a kdyz nechci, aby na me nejaky chlap mluvil, nesmim se na nej ani podivat. Druhe pravidlo jsem aplikovala hned po navratu do Jerevanu a bohuzel tak uplne nefunguje.

      Kritiku gruzinskeho jidla ode me moc cekat nemuzete, po pocatecnim tucnem ataku se muj zaludek vzbouril a ja jsem vetsinu pobytu stravila na cocacola diete, protoze jsem nebyla schopna pozrit ani chleba.

      Jinak cestovani gruzinskymi vlaky je docela pohoda, za to armensky nocni vlak z Tbilisi je vyzva, obvzlaste pokud si koupite jizdenky do treti tridy, jako nasi kamaradi, a vase misto na palande zaujimaji bedny s rajcaty. Aneb cas na salat party!